Životopis bez koní:
Narodila jsem se 2.11.1989 v Děčíně, kde, i když jsem se hodně často stěhovala, stále žiji. Po základní škole následovalo studium na SZeŠ v Hořicích v Podkrkonoší, obor Přírodovědné lyceum. Po úspěšném absolvování maturitní zkoušky jsem byla přijata na UJEP v Ústí nad Labem, Fakultu životního prostředí, kde jsem v květnu 2012 úspěšně složila státní zkoušky a dostala titul Bc. v oboru Vodní hospodářství. V roce 2015 jsem dokončila magisterské studium na ČZU v Praze, obor Lesní inženýrství.
Mezi moje koníčky patří kromě koní také četba, hudba, jízda na kole, turistika a kdybych měla více volného času, dělala bych určitě ještě spoustu dalších věcí 🙂
Životopis s koňmi:
Už ani nevím, kdy to na mě přišlo. Ta nemoc, kterou asi také znáte, když tohle čtete. Možná je ve mně trochu geneticky, děda a praděda podle vyprávění koně kratší či delší dobu měli, ale tenkrát to bylo častější než dnes – na venkově se nějaký ten tahoun vždycky našel. A ten zbytek se prostě tak nějak vyskytl a od té doby mě nemohli odlepit od okna, když kolem projížděli jezdci nebo mě udržet kdekoli, kde se vozilo na ponících.
Jakmile jsem povyrostla, začala jsem navštěvovat jezdecký oddíl při SZeŠ Libverda, kde jsem začala jezdit v anglickém stylu. V tom jsem se pak zdokonalovala na letních táborech ve Vrchovanech u Doks. Fotky z těch časů jsou fakt úsměvné. Po několika letech jsem z oddílu odešla a nějaký čas byla bez koní, ale tak nějak to nešlo… Takže jsem krátce jezdila třeba u soukromníků v Dobkovicích u Děčína. Tam mě poprvé posadili do westernového sedla a nebyla to věru příjemná zkušenost. Sedlo mě tlačilo a odíralo nohy. To jsem ještě netušila, že za pár let budu mít pocit, jako by mi k zadku přirostlo…
V létě roku 2002 mě osud zavedl taktéž do soukromé stáje, ze které je dnes Appaloosa Farm G.H. majitelky Gábiny Horáčkové. Prvotní šok po dalším setkání s westernovým sedlem záhy pominul a já našla smysl života. Zpočátku to bylo dost těžké, tápali jsme všichni, jak ty koně přimět, aby dělali co chceme, měli hlavu kde jí mají mít… 😀 Chtěla bych se omluvit všem těm koním, na kterých jsem provozovala první pokusy o „inteligentní“ ježdění a oni mi zas a znova říkali, že „takhle ne“. Měli boží trpělivost a vděčím jim za cenné zkušenosti. Pak jsme se s Gábinou začaly zúčastňovat kurzů, nejdříve pěšmo, později koňmo. Ruku v ruce přišla první účast na Appaloosa Show, kde se ukázalo, že koně má kvalitní a to byl další impuls do práce. Kurzy přibývaly, pořádaly se přímo na Farmě, o prázdninách v roce 2008 jsem dokonce dělala asistentku známé trenérce Esther Weber na ranči El Paso. 3 roky jsem také měla vlastní klisnu… Jenže člověk míní a čas mění, všechno krásné jednou skončí a vše dobré se ve zlé obrátí. Po 8 letech jsem z Farmy odešla a zhruba rok měla od koní tesknou pauzu.
V létě roku 2011 jsem začala spolupracovat s Ing. Břetislavem Honsem, kterého jsem znala už z Appaloosa Farm G.H. a který si své koně přestěhoval na vlastní, nově vznikající, rančík. Koně má pro radost a potěšení, což znamená, že při každé návštěvě musí mít všichni dobrou náladu, chuť s koňmi pracovat nebo jezdit a chuť starat se o ně, jinak můžou zůstat doma. A to se mi líbí, protože všichni jsou „happy“ :-). Rančík dostal časem jméno „Na Stříbrném jezeře“.
V letech 2014/2015 jsem při studiu vysoké školy působila na Českém ranči v Zákupech u České Lípy. Stylový a stále se rozrůstající areál měl (a stále má) potenciál a ambice nabízet stále více služeb nejen „koňského“ druhu a se svým dojížděním bych ho jenom brzdila. Tou dobou osud na ranč přivedl Katku Mackovčinovou, která mě nejenom plně zastoupila, ale také rozšířila možnosti a také kvalitu služeb pro majitele koní, jezdce a děti, které nyní navštěvují tamní jezdeckou školičku i dětské tábory. Na Český ranč se stále ráda vracím, ať už za relaxací, nebo na akce, které se tam pořádají.
Od roku 2016 do roku 2020 jsem se věnovala koním na ranči Na Stříbrném jezeře na Chlumu u Děčína, a to hlavně rekreačně, příležitostně sportovně.
Od roku 2020 mám vlastní koně ustájené na Appaloosa Farm G.H. v Dolních Habarticích na Děčínsku. Několikrát mi mohlo být ctí pracovat a závodit s tamními koňmi. Nicméně ti moji drazí čtyřnožci mě zaměstnávají dostatečně :-).
Filozofie:
Koně byli a jsou mojí životní cestou. Došla jsem také ale někam, kde se mi nelíbilo. Zjistila jsem, že ježdění se pro mě stalo prací, ne zábavou, nutností, ne koníčkem. Byla to rutina, kterou jsem se rozhodla dělat, protože mě to mělo dovést dál a výš. A život mě v té chvíli zastavil a vyhodil výhybku. Díky tomu jsem si uvědomila, co od ježdění na koni očekávám – štěstí.
„Happy“ ale můžu být pouze tehdy, když je „happy“ i kůň, na kterém sedím. Z toho vychází filozofie, podle které se snažím pracovat. Šťastný kůň je hlavně zdravý a žijící v příjemné společnosti dalších chlupatých kolegů. A my jezdci se máme stát také kolegy, partnery. To, co s koněm dělám, by ho mělo minimálně zaujmout, nejlépe bavit a v kladném smyslu rozvíjet jeho schopnosti ve směru, ve kterém projevuje nadání. Přitom by se neměl cítit být přetížený. Kvůli fyzické pohodě a udržení pozornosti s mladými koňmi pracuji kratší dobu a jak kůň „pracovně“ vyspívá, lekce prodlužuji a specializuji.
Z druhého pohledu i nešťastný jezdec je pohromou. Pokud nás během dne něco naštve, rozesmutní, máme z něčeho strach, obavy, nebo jsme nejistí, je kůň sice dobrým lékem, ale ne na vybíjení emocí. Je lepší vzít ho na vodítko někam napást. Bude to mít pozitivnější efekt než vybíjení se na tvorovi, kterému se těžko omluvíme.
Pokud se necítíte dobře, raději ten den netrénujte. Pokud se necítí dobře váš kůň, netrénujte a je-li to třeba, zavolejte odbornou pomoc. Když budete oba v pohodě, jezděte western a buďte happy!!!